Vltava

Tady lidi na Hospodina kašlou, říká mladý bohoslovec a rozhlíží se z okna vlaku po krajině blízko Plzně, odkud jsme vyjeli. Píše se konec osmdesátek, desetiletí, které v zahraničí postrčilo hudební vývoj k hip-hopu a nejlepším deskám Clash, Petera Gabriela nebo Laurie Andersonové.

Saša Michailidis se ptá ilustrátorky, grafičky soustředící se hlavně na tvorbu her a komiksů, pedagožky Jany Kilianové a herní designérky, mentorky, pedagožky Lenky Krsové. Sexistické narážky nebo vůbec zpochybňování pracovní kompetence. Nejen to doprovází ženy, které si zvolily profesi ve videoherním průmyslu. Jaké je postavení žen v herní kultuře? Jak se proměňuje přístup k nim obecně ze strany společnosti ale hlavně ze strany pracovních kolegů i kolegyň?

Sedím v křoví ve Čtverečku. Čtvereček je park, který sousedí s naším vinohradským činžákem. Dvě řady pámelníků, na kterých dokvétají bíločervené tuhé kvítky, lemují asfaltovou cestu. Kolem jsou vysazené záhony povadlých tulipánů... Nevím, co na nich kvete v létě, možná afrikány. Mezi záhony se rozkládá víc obdélníková než čtvercová plocha sluncem sežehnuté trávy.

Saša Michailidis se ptá kulturního publicisty Štěpána Šandy z magazínu Full Moon a redaktora deníku Alarm a publicisty Karla Veselého. Hudebním hitparádám vládne nostalgie a neochota opustit osvědčené hity, alespoň to napsal Karel Veselý ve svém článku. Vypadá to, že streamovací platformy mění strategii a už necílí na příznivce hudby, kteří hledají něco nového, ale na milovníky retra. Může se tedy stát, že budoucností hudebního průmyslu bude jeho minulost?

Jak, čím a hlavně proč nás dokáže umění pobouřit? A co nám naše rozhořčení říká o umění, kultuře, společnosti, ale také o nás samotných? Český rozhlas Vltava ode dneška uvádí novou podcastovou sérii Umění pobouřit. V šesti epizodách si připomeneme výrazné umělecké kontroverze. Zamyslíme se i nad tím, co v umění šokovalo dříve a co budí vášně dnes.

Anglo-americký básník a esejista Wystan Hugh Auden není českým čtenářům příliš známý, neexistuje, pokud vím, ani žádný knižní překlad jeho básní; je zastoupen pouze v některých antologiích, ojedinělé básně jsou v češtině dostupné na internetu, např. jeho slavné Pohřební blues, které v překladu Miroslava Macka začíná verši:Vypněte telefon, zastavte čas,psovi, ať neštěká, kost hoďte zas.“

Kdo se ve výtvarném díle smí odhalit? A kdo se může dívat? Poslechněte si první díl série Umění pobouřit. O proměnách vnímání odhaleného lidského těla debatují historička umění Milena Bartlová a filozof jazyka, Tomáš Koblížek.

Saša Michailidis se ptá režisérky Beaty Parkanové a překladatelky ze severských jazyků Dagmar Hartlové. Na Vltavě si stále ještě můžete poslechnout v rubrice Večerní drama Scény z manželského života. Švédský filmový režisér a spisovatel Ingmar Bergman v TV sérii z roku 1973 zobrazil rozpad jednoho manželství a opětovné bouřlivé setkávání i vzdalování se obou protagonistů. Co toto dílo vyvolalo před padesáti lety? Může téma zaujmout i současné publikum? Repríza z 23. 9. 2025.

Autor kultovních knih Kniha o Jizerských horách, Chvály Zadní země nebo Karpatské hry vypráví o své lásce k ptákům a výpravách po slovenských a rumunských horách, vzpomíná na místa a okamžiky, kdy se člověk stává součástí vesmíru. Mluví také o tom, jak je důležité vést mladé lidi k samostatnosti.

I když žije od deseti let v Americe, kde vystudovala několik prestižních škol, Českou republiku stále považuje za svou domovinu. V devatenácti letech zjistila, že je třetí generací přeživších Romů v holokaustu a jejím snem je vznik komunitního romského centra v New Yorku. Kolik v této megapoli žije Romů? Čím to, že mluví lépe romsky než její matka? Jakou sílu má i v léčbě vývojových poruch hudba? A jak vnímá současný český jazyk? Ptá se Renáta Spisarová.

Kdy jste naposled řekli o někom něco pěkného? Kdy jste naposled mluvili o někom hezky? Vím, pláč nad hrubnutím veřejného diskurzu není nijak nový: podobá se odvěkému láteření na mladou generaci, která už zdaleka není tak odolná, pracovitá, uvědomělá ani uznalá, jako jsme byli my, aktuální staří.

Káže pastorka Miriam Süss.

Spiritualita a náboženství v dialogu. O spiritualitě v nás i za horizontem, o hledání přesahů i spodních proudů, o tom, proč a v co věříme.

Kierkegaard znovu, tentokrát problematický. Jakou reformu církve navrhoval jeho současník a oponent Grundtvig?

Před sto lety zemřel Jindřich Šimon Baar, klíčový autor západních Čech. Díky jeho schopnosti zachytit rázovitý jazyk a životní zvyky Chodů si dovedeme plasticky představit, jak žili před sto lety strážci naší západní hranice.

Saša Michailidis se ptá hostů na knižní veletrh ve Frankfurtu. Jeho letošní ročník skončil, ale Česko zůstává ve střehu, za rok ho čeká čestné hostování na kulturní top akci. Podzim je ve znamení podcastových přehlídek a vůbec přehlídek audiotvorby, jaké jsou trendy v podcastové tvorbě? Do konce října můžete přihlásit svou budovu na festival Open House Praha, podle organizátorů nejde jen o architekturu, ale i o příběh objektu.

Název této ranní úvahy není metaforou, ale přesným popisem skutečnosti. Někteří Židé pracující v tzv. Sonderkommandu, v koncentračním táboře v Osvětimi, se rozhodli o hrůzách, kterými prošli, ještě dříve, než byli popraveni, sepsat zprávy.

Saša Michailidis se ptá filmového architekta filmu Franz a scénografa Henricha Borárose a lokačního manažera ze společnosti Film Hunters Pavla Špačka. V českých kinech je film Franz režisérky Agnieszky Holland. Snímek, který je inspirován životem a dílem spisovatele Franze Kafky, se natáčel především v Praze. Jak náročné je dnes najít vhodné lokace pro dobové filmy? Jaké počítačové triky se využívají? Repríza z 25. 9. 2025.

Snímek, který je inspirován životem a dílem spisovatele Franze Kafky, se natáčel především v Praze. Jak náročné je dnes najít vhodné lokace pro dobové filmy? Saša Michailidis se ptá Henricha Borárose a Pavla Špačka. Repríza z 25. 9. 2025.

Rozhlasový dokument je minoritní, ale zásadní žánr. Jako dramaturg Radiodokumentu na Vltavě se snaží, aby byl pestrý, otevřený a ukazoval širokou škálu forem i témat. „Trendy dokumentu se liší podle geografické polohy, ze které tvůrci pocházejí. Třeba v Belgii jsou extrémně zvukové a reportážní, jinde zase třeba vznikají převážně ve studiu,“ říká v tak trochu dokumentární Vizitce.